Hoši z lesů aneb kde se vzal Hashim Thaci🧵 Když se na podzim 1995...

Hoši z lesů aneb kde se vzal Hashim Thaci🧵

Když se na podzim 1995 scházejí v americkém Daytonu prezidenti Bosny, Chorvatska a Srbska, aby projednali mírovou dohodu, Albánci doufají, že na pořad jednání se dostane o situace v Kosovu. Jenže nedostane, to je Miloševićova podmínka. A Západ na ni přistoupí, jde přece o mír v Bosně. Jednoznačný závěr si z toho vyvodili ti nepočetní političtí protivníci umírněného lídra kosovských Albánců Ibrahima Rugovy, kteří sázeli na ozbrojený odpor. A jak se ukázalo, sázeli správně. Na scénu vstupují „Hoši z lesů“ - Kosovská osvobozenecká armáda (UĆK).

Tohle nejsou intelektuálové jako Rugova. Tohle jsou muži z Drenice, venkovské oblasti západně od Prištiny. Tady nebyli Srbové nikdy vítáni. Tady nenásilný odpor nikomu nic neříká. Jejich neformálním vůdcem se stává Adem Jashari, který se už v raném věku rozhodl, že zasvětí svůj život „albánské věci“. Absolvoval vojenský výcvik v Albánii, o čemž se srbská policie záhy dozvěděla, pročež se přesunul do ilegality a pobýval u svých přítel a příbuzných na drenickém venkově.

V roce 1993 provedli hoši z lesů několik menších akcí – především útoky na srbské policejní hlídky. Útoku na policejní auto v Glogovci velel Hashim Thaci, přezdívaný „Had“. Jeho mužům se podařilo zabít dva policisty. Později se přidalo zastrašování a likvidace (skutečných či údajných) policejních konfidentů. Bojovníků UČK bylo v té době maximálně několik desítek a Hashim Thaci, kterého nyní hledala policie, odešel ilegálně za hranice a začal studovat ve Švýcarsku.

V roce 1996 začala UČK útočit na srbské uprchlíky z Bosny a Chorvatska, které režim plánovitě umisťoval na Kosovu (útoky byly většinou demonstrativní, bez obětí na životech). V roce 1997 se poprvé muži z UĆK ukázali na veřejnosti, v uniformách, na pohřbu dvou obětí srbské policie. O rok později jich bude už několik set a budou kontrolovat rozsáhlé oblasti Drenice. Rugova v tu chvíli stále mluví cosi o tom, že jde jen o provokaci srbské tajné služby a že Albánci vytrvají v nenásilném odporu. Adem Jashari mu ale udělá čáru přes rozpočet.

Když v březnu 1998 srbská policie zahajuje proti Drenici ofenzívu, Jashari se rozhodne neustoupit do lesů. V duchu zbojnických tradic svého kraje (a se zjevným cílem vyburcovat svou smrtí Albánce k boji) se opevní ve svém domě i se svým bratrem Hamzou a členy své rozvětvené rodiny. Vyčká příjezdu početných jednotek srbské policie a odmítne se vzdát. Srbská policie s použitím těžkých zbraní zaútočí a výsledkem je 60 mrtvých členů Jashariovy rodiny včetně žen a dětí. Přežije jen Hamzova dcera Bearta.

Z lidí na obrázku přežila jen Bearta.

Srbové slaví likvidaci „vůdce teroristů“. Je to ale Pyrrhovo vítězství. Albánci mají svého hrdinu a své mučedníky. Pohřbu desítek členů Jashariovy rodiny se účastní desetitisíce lidí. Od této chvíle není cesty zpět. UĆK přebírá iniciativu. Získává stovky a pak tisíce nových rekrutů, pašuje zbraně z Albánie. Povstání může začít.

Zbytek je známý. Milošević volí k potlačení povstání obvyklou taktiku spálené země, čímž jenom žene další rekruty do řad UČK. Západ se vyděsí z představy, že ho čeká další Bosna a tak obě strany donutí k jednání. Kompromis dojednaný na zámku v Rambouillet Hashim Thaci podepíše. Ale tu noc vypije celou lahev whisky v obavě z toho, že ho jeho spolubojovníci odsoudí k smrti za zradu – v dokumentu totiž chybí zmínka o kýžené nezávislosti. Neodsoudili. Srbové odmítnou a NATO zasahuje. Domnívá se, že stačí pár symbolických náletů a Milošević se vrátí k jednacímu stolu. Nakonec to trvá tři měsíce, než to Srbové vzdají a za tu dobu stačí vyhnat polovinu obyvatel za hranice a většina zbývajících se skrývá v lesích. V červnu 1999 se kdysi pronásledovaná gerila triumfálně vrací s podporou letectva NATO na Kosovo jako vítěz. A s nimi přichází pomsta.

Text je zkrácenou verzí článku pro Orientaci Lidových novin (2013)