Několik lidí tu sdílelo skvělý projev @SecRubio. Slíbil jsem...

Několik lidí tu sdílelo skvělý projev @SecRubio. Slíbil jsem @novysvet_CZ , že sem dám český překlad, protože mi přijde škoda, aby to bylo jen ve videu.

Po celém světě jsou velkolepé ruiny. Často jsou to místa, kde se dějiny jakoby vyčerpaly: pozůstatky vzdálených kultur, které už dávno zmizely z paměti.
Akropole je ale jiná.
Civilizace, která postavila to, co stojí za mnou, už tisíce let uchvacuje představivost západního světa. Generace našich státníků, umělců a filozofů k ní vzhlížela – vzhlížela k ní s údivem a s posvátnou úctou.
Čas má sklon otupovat smysly: velká vítězství i katastrofální porážky se scvrknou na poznámku pod čarou v učebnici, na další fakt, který se naše děti naučí a zapomenou. Ale antičtí Řekové jako by měli nad naší pamětí téměř mystickou moc. Znovu a znovu nás k sobě volají.
Roku 480 před Kristem dorazila do tohoto města Xerxova vojska a zapálila jeho svatyně. Většina Athéňanů se tou dobou už evakuovala lodí na nedaleký ostrov. Hrstka z nich ale odmítla svůj domov opustit. Zabarikádovali se ve skalní pevnosti Akropole a svedli mimořádný poslední boj: shazovali z útesů obrovské kameny na perské nájezdníky a největší říši své doby drželi v šachu celé dny.
Nakonec byli přemoženi. Peršané vyplenili chrámy, spálili svatyně a srovnali Akropoli se zemí. Když se ale Athéňané vrátili, posbírali rozbité zbytky staré Akropole a pohřbili je v kopci, na kterém stála. A o desítky let později za Perikla vztyčili Parthenón.
Parthenon od té doby stojí už dvacet pět století. V jeho stínu vznikaly a zanikaly říše. A potomci mužů, kteří ho postavili – synové Athén a Říma – nesli svou civilizaci s sebou až na konec světa.
Dvě a půl století po založení americké republiky na druhém konci světa od místa, kde teď stojím – stojím tu dnes jako ministr zahraničí té republiky a jako pravnuk osadníků, kteří do Nového světa připluli ze Španělska – stojím tu, abych dosvědčil dluh, který žádný uplynulý čas a žádná vzdálenost nikdy nesmažou.
Dějiny Ameriky, dějiny mé země, jsou poseté otisky antiky. Řecko je doslova vytesané do architektury naší vlády: do mohutných sloupů, do kopulí a pomníků po celém našem hlavním městě. Město, kde se zrodila naše ústava – Filadelfie – samo nese řecké jméno.
Muži, kteří založili mou zemi, byli fascinováni dědictvím, které jsme od vás převzali. Byli mimořádně sečtělí v dějinách – živě si uvědomovali své jedinečné místo v nich – ale žádné jiné období minulosti nepoutalo jejich pozornost a představivost tolik jako antika. Mnoho lidí překvapí, že nejčastěji citovaným autorem ve Federalistických listech nebyl osvícenský filozof ani politický teoretik. Ne, nejčastěji citovaným autorem Federalistických listů byl Plútarchos, řecký životopisec velkých mužů Řecka a Říma.
O vlivu antického Řecka na myšlení amerických zakladatelů – a koneckonců na všechny západní filozofy a státníky, kteří jim předcházeli – už bylo napsáno a řečeno mnoho. Základní dějiny zná většina z nás. Athény nám daly demokracii. Platón a Aristotelés nám dali západní filozofii. Naše představy o právu, ctnosti, občanství a republikánské vládě se zformovaly v řeckých městských státech. I velká část našeho politického slovníku – slova jako demokracie, tyranie, samotné slovo „politika“ – má svůj původ tady.
To všechno je pravda. Ale to, co tomuto místu dlužíme – jako Američané a jako lidé Západu – sahá ve skutečnosti mnohem, mnohem hlouběji. Tyto instituce a ideje byly vnějším projevem hlubších vlastností, které vidíme u antických Řeků – vlastností, které nelze zúžit na žádný konkrétní politický systém ani teorii.
Tady v Athénách se poprvé naplno uskutečnily všechny podstatné rysy, které měly Západ definovat: divoká individualita a neúnavná ambice; odvážné objevování a vynalézání; touha po objevech, dobrodružství, riziku a slávě. Neukojitelná zvědavost na svět a principy, jimiž se řídí, hlad poznat tajemství přírody a pochopit tajemství vesmíru. Netrpělivost vůči představě nemožného, vzpírání se všem hranicím a mezím, úsilí nahlédnout do hlubin neznáma.
Nebyly to jen poučky ani zásady jedné filozofické školy. Byly to vlastnosti jednoho lidu – vyjádřené v jeho tradicích, příbězích a představivosti; ve vlastnostech, které vyžadoval od svých občanů; ve věcech, pro které žil, bojoval a umíral.
Poznat je znamená poznat sami sebe.
To, co tu na tomto místě rozkvetlo, byla západní touha odhalit vše, co nevědomost, temnota a vzdálenost skrývaly před lidskou myslí. Řekové nejen utvářeli dějiny; Řekové nám dali dějiny samotné. Mnoho z toho, co víme o řadě starověkých civilizací, pochází téměř výhradně ze záznamů řeckých cestovatelů a dějepisců – cestovatelů a dějepisců, kteří nezaznamenávali jen dějiny vlastního lidu, ale vydávali se do světa, aby pozorovali a zapisovali ságy cizích národů a kultur po celém světě.
Zatímco jiní hleděli dovnitř, Řekové jako první obrátili pozornost ven, aby se hnali za vzrušením a slávou spatřit vše cizí a nové. Právě tento rys dovedl Západ k tomu, aby tvořil a stavěl věci, které jiní nedokázali, a odlišil nás od tolika jiných kultur a civilizací, v nichž byly nejvyšším cílem života stabilita a obživa.
Od Řeků ale nedědíme jen ambici zkoumat neznámé; dědíme přesvědčení, že neznámé lze poznat. Důvěru, že svět lze zmapovat, změřit, zakreslit a pochopit – a že ve vesmíru existuje rozumný řád, řízený určitými základními zákony, které člověk může pozorovat a mysl může pochopit.
To byl základ západní mysli: naší matematiky, naší vědy, naší medicíny. Naší filozofie, etiky a náboženství. Připravilo to půdu, aby evangelium Ježíše Krista v Evropě našlo úrodnou půdu a rozkvetlo v říši křesťanstva. Byl to základ bohatství křesťanské teologie – Augustina a Akvinského a celé tradice přirozeného práva.
Zrodila se z toho civilizace, kterou nespojovala jen společná kultura, ale i společná antropologie – společný pohled na člověka a jeho místo ve vesmíru. Její potomci sdíleli nejen ideu přirozeného řádu, ale i osobité chápání ctnosti; osudu a údělu; pravdy, dobra a krásy; kodexu, který určuje, jak by lidé měli žít; objektivních měřítek a ideálů, k nimž je třeba směřovat.
Pro antické Řecko bylo usilování o výjimečnost samotným principem lidské existence. Celý občanský život organizovali kolem soutěže, ambice a soupeření: ve filozofii a poezii, v sochařství a dramatu, v atletice a umění, ve válce a ve státnictví. Klasická řecká obec byla arénou, v níž se velcí muži zkoušeli a dokazovali, v níž v nepřetržitém zápase brousili svůj potenciál – aby byli nejlepší, nejsilnější, nejkrásnější a přibližovali se, kousek po kousku, k dokonalosti.
Vím, že dnešním uším může ten způsob života, který jsem právě popsal, znít zvláštně; může dokonce znít krutě. Ideálem mnoha ideologií naší doby se, upřímně řečeno, stal svět dokonalého bezpečí, bez rizika a bez selhání, bez slávy vítězství i bez hanby porážky. Příliš často dnes stavíme dolů. Nastavujeme svá měřítka tak, aby nikdo neprohrál; víc nás zaměstnává pohodlí nejslabších než potenciál nejlepších. To nejvýjimečnější mezi námi držíme jako rukojmí průměru, obyčejnosti, prostřednosti.
Muži, kteří postavili Parthenón, stavěli směrem vzhůru. Měli za to, že nejvyšší a nejušlechtilejší životní touhou je předčit všechny ostatní, snažit se být nejlepší ve všem. Antické řecké městské státy byly plné. Byly plné vášně a rivality, frakcí a konfliktů. Ale z toho neustálého zápasu o vyniknutí vzešel velký rozkvět umění a filozofie, politické a intelektuální energie, který proměnil skupinu středomořských měst v kolébku jedné z největších civilizací na světě.
Thymos, jak tomu antičtí Řekové říkali – oheň vášně, síly, odvahy a hrdosti – je srdcem velké civilizace. A bez něj? Bez něj národy ztrácejí vůli bojovat, vůli usilovat, vůli přežít.
Dnes na tuto vlastnost velká část Západu zapomněla. Postupem času jsme se my na Západě začali stydět právě za to, co nás činilo výjimečnými. Bylo nám trapné, že nás naše úspěchy odlišují od zbytku světa. Naše prosperita se jaksi stala zdrojem viny. Přestali jsme věřit, že jsme si svou velikost zasloužili a vydobyli.
Slovo „nacionalismus“ se stalo sprostým výrazem. A tak jsme strhávali své pomníky; odsuzovali jsme vlastní dějiny. A na příliš mnoha místech jsme učili své děti stydět se za země, které po nás zdědí. Přitom jsme otevřeli své hranice, outsourcovali svůj průmysl a nechali své armády chřadnout a upadat.
A s každým dalším rokem jsme jako by outsourcovali víc a víc své suverenity a přenášeli svá rozhodnutí na globální byrokracie daleko mimo dosah naší kontroly.
Jiní ale velmi rádi zaplnili vakuum, které jsme po sobě zanechali – vakuum, které zůstalo po naší slabosti. A jak sebedůvěra Západu ochabovala, jeho protivníci a soupeři byli stále průbojnější a na naše místo budovali vlastní bohatství i moc.
A dnes se ocitáme na rozcestí. Protože příští desetiletí a rozhodnutí, která učiníme, napíšou příběh příštího století. Cesta, kterou zvolíme, rozhodne, zda si Západ udrží své místo v čele světa, nebo se smíří s budoucností atrofie, poroby a úpadku. Buď se rozhodneme jednat teď, nebo možnost volby ztratíme úplně.
Pod vedením prezidenta Trumpa se Spojené státy rozhodly. Volíme neomluvné usilování o národní moc: vzít zpět kontrolu nad našimi kritickými dodavatelskými řetězci, reindustrializovat naši ekonomiku, obnovit naši obranu, bojovat o dominanci v technologiích a odvětvích budoucnosti.
Volíme sáhnout po nových hranicích: v pokročilé výrobě a superinteligenci; v dronech, zbraních a válečnictví; v čipech, nerostech, kyberprostoru a ve všech dalších oblastech lidských možností. Uvolnit naši energii, znovu postavit naše továrny, vrátit naše astronauty na Měsíc a zahájit novou éru průzkumu vesmíru.
Přes všechny své vznešené ideály nebyli antičtí Řekové naivní. Chápali, že národy mají zájmy. Chápali, že státnictví vyžaduje prozíravost a diplomacii, ale také schopnost použít sílu, když prozíravost a diplomacie selžou. Chápali, že moc nevyžaduje jen prostředky k vlastní obraně, ale i věrohodnost, že jste ochotni je použít.
To je klasické pojetí politiky a státnictví, které chce Trumpova administrativa znovu získat – nejen pro naši zemi, ale pro celou naši civilizaci.
Věříme, že Evropa se může probudit ze svého dlouhého spánku a znovu rozdmýchat oheň, který tu byl zažehnut před tisíciletími.
Už jsou tu náznaky.
Na celém tomto kontinentu jsme svědky toho, co doufáme, že bude začátkem generačního obratu: prudce rostoucí výdaje na obranu, záplava nových partnerství a programů, rozšiřování výroby, v návaznosti na historické obranné závazky přijaté loni v Haagu.
Řecko stojí v centru tohoto obratu. Lid této země se znovu ukázal jako nepostradatelný přítel Evropy i Spojených států, ve všem od energetiky přes migraci až po obranu, kde je Řecko vzorovým spojencem.
A naší upřímnou nadějí je, že celá Evropa půjde vaším příkladem.
I když vášně občas napínaly pouta náklonnosti mezi Spojenými státy a Evropou, nesmíme dovolit, aby se přetrhla. Společně musíme posílit alianci, která dokáže čelit hrozbám naší doby.
A dokážeme to. Protože nevěříme, že transatlantické přátelství musí být hrou s nulovým součtem. Naopak: naší vizí je aliance, jejíž síla je větší než součet jejích částí. Tuto vizi jsme viděli v praxi právě minulý měsíc v bezprecedentní nové dohodě mezi Spojenými státy, Dánskem a Grónskem – dohodě, která přetvoří Arktidu a posílí bezpečnost celého NATO. Všichni tři partneři z té dohody vyšli jako vítězové. Celá Evropa – i NATO a Spojené státy – díky ní vyšly bezpečnější, silnější a jistější.
Chceme vyhrávat společně. Musíme vyhrávat společně.
Dnes se stalo módou věřit, že osvícená zahraniční politika znamená dávat přednost globálnímu společenství před vlastním lidem. A myslím, že i tady se můžeme od mužů antického Řecka mnohému naučit, protože věděli, že na věrnosti vlastnímu národu není nic sobeckého ani špatného, stejně jako na boji za jeho zájmy nade vše ostatní.
Vroucně věřili v ideál velkého muže: výjimečného jednotlivce, který dosáhne nesmrtelnosti vlastními činy. Věřili ale, že slávy a věhlasu se dosahuje usilováním, obětováním a velkými činy pro něco většího, než jste vy sami. Opakujícím se hrdinou antického řeckého světa byl muž, který byl ochoten zaplatit jakoukoli cenu za věc hodnou jeho věrnosti.
Vidíme to u Sókrata, který se odmítl vzdát se hledání pravdy i za cenu vlastního života. Vidíme to v legendárním boji tří set Sparťanů – obklíčených a beznadějně přečíslených obrovskými perskými vojsky – kteří odmítli šanci se zachránit a raději bojovali do posledního muže, než aby opustili své stanoviště nebo zradili svou povinnost. A vidíme to v epickém mýtu o Achilleovi, kterému je nabídnuta volba vrátit se domů a žít dlouhý a pokojný život – ale on se místo toho rozhodne zůstat u Tróje a zahynout ve snaze o věčnou slávu.
Právě tyto vlastnosti formovaly západní morální představivost. Od křesťanského mučedníka, který odmítl zradit svou víru, po vlastence, který dal život za svou zemi; od svatého Tomáše Mora po bitvu u Alama, přes nesmrtelná závěrečná slova Deklarace nezávislosti Spojených států, která zní: „Vzájemně si zavazujeme své životy, své majetky a svou posvátnou čest.“
Od Řeků zdědil Západ smysl pro povinnost – nezlomnou věrnost vlastnímu kodexu, vlastní věci, vlastní zemi. Naši hrdinové, hrdinové Západu, jsou ti, kdo se rozhodnou zůstat věrni své povinnosti právě tehdy, když je to nejtěžší a nejbolestnější: muž, kterého zavazuje dané slovo, voják, který neopustí své stanoviště, kapitán, ten příslovečný kapitán, který jde ke dnu se svou lodí.
To je něco naprosto jiného, než co vidíme i dnes například u fanatiků, jako jsou radikální íránští mullové, jejichž kult smrti oslavuje děti – sebevražedné atentátníky – jako národní hrdiny a vydává mučednictví za cíl samo o sobě.
Naši hrdinové mohou být ochotni za svou věc zemřít; ale naši hrdinové smrt neuctívají. Právě proto, že si ceníme života, dokážeme rozpoznat hrdinství u těch, kdo by ho raději obětovali, než aby zradili své zásady. Západní pojetí těchto věcí – hrdinství, cti, povinnosti – bereme jako samozřejmost.
Předpokládáme, že jsou nějakým způsobem univerzální pro všechny lidi ve všech dobách a na všech místech. Nejsou. Jsou produktem osobitého charakteru, který vznikl tady a utvářel celý příběh civilizace, která po něm následovala. Civilizaci, kterou dnes musíme bránit, musíme bránit se stejnou vášní jako naši předkové.
Po mužích, kteří postavili Parthenón, přišli stavitelé evropského křesťanstva, kteří vztyčili katedrály v Miláně, Kolíně a Florencii. Snaha zdokonalit lidskou postavu, která poháněla antické řecké sochaře, našla nový výraz u Michelangela. Hledání struktury vesmíru, o které usilovali řečtí filozofové, převzal Koperník, poté Galileo, Kepler a Newton.
Hlad po novém poznání – to zrodilo Magellanovu první výpravu kolem světa, Kolumbovo objevení Ameriky a nakonec cestu Apolla 11 na Měsíc. A vlastnosti, které vedly Alexandra k dobytí celého známého světa, se znovu objevily v Caesarovi, pak v Karlu Velikém a v Cortésovi.
A v Americe se táž tradice znovu objevila v nové podobě. Otevřená a divoká země se stala místem velkého oživení západní představivosti a ambice. Řecká touha po nových obzorech se stala americkým duchem hranice. Civilizace Athén a Říma proměnila mladou přímořskou republiku v kontinentální říši.
Největší Američané každé generace nesli nezaměnitelné rysy svých předků – zrozených v Athénách, zformovaných Římem, pokřtěných v křesťanstvu, zocelených ve výhni středověké Evropy, obdařených anglickým géniem pro svobodu a pak přenesených přes Atlantik, aby se znovu zrodili na březích Nového světa.
Společně musíme nyní znovu objevit toho ducha. Jsme v bodě zlomu – v bodě zlomu nejen v dějinách mého národa, ale i v bodě zlomu celé naší civilizace.
Hrozby, kterým dnes čelíme, jsou stejně skutečné jako na dramatickém jevišti antiky.
Národní zájmy nezmizely tváří v tvář mezinárodním institucím. Válka nezmizela jen proto, že jsme dávali přednost míru. Jiné státy se dál zbrojily, usilovaly o vliv, soupeřily o území, technologie, suroviny, trhy, energii a moc.
A teď je tu znovu válka. Je tu znovu nová soutěž mezi velmocemi. Je tu znovu zranitelnost, agrese, terorismus, celý vesmír nových hrozeb a útoků.
A proto musíme přebudovat své instituce a aliance, abychom těmto hrozbám čelili společně – s vědomím, že jejich účelem není zrušit suverenitu národů, které je tvoří, ale ji bránit. A že národy se nemusejí vzdát svých osobitých identit, aby rozpoznaly své společné zájmy.
Model toho jsme vybudovali s našimi partnery tady v Řecku. V našich obranných partnerstvích, v energetice a technologiích, v našem společném úsilí o ochranu hranic Evropy před hrozbami masové migrace.
Naše přátelství sahá do nejranějších let mého národa. Když Řecko v roce 1821 povstalo, aby po staletích osmanské nadvlády získalo zpět svou nezávislost, Američané v tom boji poznali něco známého. O tři roky později pronesl velký americký státník Daniel Webster slavný projev v Kongresu, kterým pomohl předložit věc řecké revoluce zástupcům mladé americké republiky.
A začal tím, že upozornil na vše, co je obklopovalo. Ve svém projevu řekl: „Tato svobodná forma vlády, toto lidové shromáždění… tato praxe svobodné rozpravy a veřejné diskuse, zápas mysli s myslí… i budova, v níž se scházíme, tyto souměrné sloupy, tato zdobená architektura, to vše nám připomíná, že Řecko existovalo a že jsme mu, stejně jako zbytek lidstva, velkými dlužníky.“
Ta slova jsou dnes stejně pravdivá jako tehdy, když je pronesl. A my všichni – nejen Američané, ale i Evropané a naši přátelé na celém Západě – se musíme znovu naučit lekce, které si naši předkové z tohoto místa a jeho dějin vzali.
Dějiny Řecka nám nenabízejí jen letmý pohled na naše instituce v jejich nejranějších podobách. Dějiny Řecka nám ukazují obraz nás samých.
Ukazují nám, že naším dědictvím je dědictví velkých hrdinů a že bychom měli být hrdí – nesmírně hrdí – na to, odkud pocházíme. Měli bychom žasnout nad tím, co naši předkové z této krajiny vytesali. Příběh naší civilizace je největší příběh, jaký kdy lidstvo poznalo. A začal tady, s prvními muži a ženami Západu. Od nich – právě od nich – můžeme znovu získat ctnosti, odvahu a sílu čelit nebezpečím naší doby.
Děkuji.