PAN M. KAPITÁNEM - 2. část V minulém díle jste se zaujetím...
𝓒𝓱𝔂𝓽𝓻𝔂́ 𝓜𝓲𝓻𝓮𝓴 🧐@sousedovicMirek
10 views
Oct 12, 2026
~8 min read
Advertisement
1
PAN M. KAPITÁNEM - 2. část
V minulém díle jste se zaujetím sledovali odvážný plán pana M. uskutečnit zážitkový výlet vlastnoručně řízenou lodí a všechny nástrahy, kterými musel projít, aby se konečně dostal na kýženou palubu. Také již jistě se zatajeným dechem čekáte, jak to dopadne.
A také dopadlo.
Před nastoupením do lodi se pan M. ještě zkoumavě rozhlédl po přístavu v očekávání širokého publika a především zástupců médií a byl poněkud zklamán, když jedinými diváky jeho nastávajícího triumfu nad strojem a rozbouřeným živlem byla zachovalá, pravděpodobně mladá paní, nebo stará slečna bez spodního prádla, která právě vylézala z kabiny kamionu na nedalekém parkovišti a zvracející štamgast přístavní hospody, který očividně čekal až otevřou. Otevřou a pustí ho konečně z hospody domů.
Všichni už byli naloděni a pan M. nastupoval jako poslední. Kapitán je prostě kapitán a má nějakou vážnost.
Byl trochu překvapen stabilitou lodi, která se při sebemenším kontaktu zhoupla a tak mu sebevědomý skok na palubu, který si již několik týdnů před tím trénoval doma před zrcadlem, malinko narušil jindy dokonalý balanc a jednu ze svých nohou elegantně zasunul do vody hned vedle mola.
Situaci samozřejmě mistrovsky zachránil svým legendárním ležérním výrazem, který i při kolonoskopii budí silný dojem, že to tak vlastně chtěl a pokus o nastoupení zopakoval.
Po drobném nácviku a silném zvlhčení i druhé nohy byl konečně na palubě, znalecky se usadil za kormidlo a pokusil se nastartovat motor. Bohužel, ani zběsilé mačkání startovacího knoflíku nepřineslo kýžený zvuk a pan M. lehce rozezlen, co mu to dali za krám, hlasitě situaci reklamoval u obsluhy přístavu. Muž v pruhovaném tričku ten den již podruhé surově použil okované pádlo a když panu M. konečně splaskly otoky na rukou, ukázal mu půlmetrový nápis TLAČÍTKO PRO ZASTAVENÍ MOTORU, který byl nalepen těsně nad knoflíkem, do kterého pan M. tak zuřivě bušil. Tlačítko pro start bylo hned vedle, takže pan M. s výrazem zkušeného mazáka sebevědomě již po čtvrt hodině nastartoval.
Teď už jen stačilo vycouvat od mola a koncert zručnosti a elegance pana M. mohl konečně začít.
Zkušeně dal plný plyn, aby okolí ukázal, že je to on, který má situaci a hlavně loď pevně v rukou a vyrazil. Bohužel ale dopředu. Loď se zapíchla do břehu a pomalu začala lézt na souš.
Námořnická obsluha na mole začala skákat dva metry do výšky a vydávat zbytečně hysterický řev. Bohužel, v rachotu motoru bylo však slyšet jen pouhé útržky, jako například …rva, ty …bile! Protože je ale pan M. nadprůměrně vnímavý a disponuje obří slovní zásobou, i z tohoto nepříliš rozsáhlého výkladu pochopil, že by bylo lepší dát tam pro začátek zpátečku.
I stalo se, loď poslechla jako hodinky a pan M. s přehledem vycouval doprostřed přístavní zátoky a to tak dokonale, že vzedmutá vlna způsobila částečné potopení mola a dvou kolem plujících lodí.
Pomocí zběsilého točení kormidlem na všechny strany a nárazů do okolo zaparkovaných plavidel, se panu M. mistrovsky podařilo stabilizovat loď tak, že předním koncem mířila ven z přístavu.
Vzteklý pikolík v námořnickém tričku na břehu stále pokračoval v nekoordinovaných výskocích a mávání končetinami a tak pan M. také na rozloučenou přátelsky zamával a s dobrým pocitem si to zamířil vpřed po proudu řeky.
Řeka byla rovná a téměř bez jakýchkoliv prvků, které by mohly panu M. zhatit pohodovou jízdu. Horší ale bylo řízení. Dokonalá svalová paměť a precizní umění řídit auto (ne, to co šlo po drobném ťukanci, který pan M. skoro nezavinil do šrotu, ale to, které se teprve před měsícem vrátilo s nově nalakovaným bokem, pravým samozřejmě, protože levý je škrábnutý jen málo) mu v tuto chvíli nebyly nic platné.
Pohyb kormidlem se od volantu dost lišil, protože loď měla překvapivě velkou setrvačnost a člověk musel manévr provádět s několikasekundovým předstihem, protože rány do kamenů, kterými byly obloženy břehy, byly opravdu dost hlučné a nedělaly úplně dobře lodnímu nátěru.
Asi po hodině plavby se pan M. s lodí opravdu sžil, takže do břehů už skoro nenarážel, ale dráha lodi nebyla stále úplně rovná. A protože pan M. také není žádný pubertální závodník a rád se kochá krajinou, přispůsobil tomu i rychlost a mírně přidal až poté, co mu bylo vyčteno, že loď předbíhají i kolem plovoucí chcíplé ryby.
Ve chvíli, kdy si pan M. pochválil romantiku jízdy a skutečnost, že je s podivem, že jsou na řece sami, bylo mu taktéž členy posádky naznačeno, že vzhledem k trajektorii od jednoho kraje řeky k druhému se za lodí pana M. jaksi vytvořila nepochopitelně dlouhá kolona dalších plavidel, které se jej po zoufalém pokusu jednoho odvážlivce, který šel ke dnu i s hausbótem, bály předjet a jejich posádky nervózně pokřikovaly dobrodružnými námořnickými výrazy, začínajícími převážně na P, které pan M. zdvořile opětoval, rozradostněn z toho, že jej i kovaní námořníci již vzali mezi sebe.
Už po čtyřech hodinách kličkování a uhýbání před různými předměty metanými posádkami lodí v závěsu, čekala pana M. další zkouška zručnosti. Zdymadlo, neboli plavební komora.
Bylo to fascinující dílo člověka, které způsobovalo to, že se loď přemístí mezi různými výškami hladin řeky, což pan M. považoval vnitřně za zbytečné a byl i trochu zklamán, protože nerozuměl tomu, proč je třeba použít tento “vodní výtah” namísto toho, aby loď plula normálně do kopce, jako se to možná učili ve fyzice.
Po vplutí do komory zjistil pan M. dost zásadní věc a to, že na zdech byly umístěny provazy, za které se bylo třeba držet, aby se při napouštění komory loď různě nepohybovala, případně nenarážela do lodí ostatních, prostor komory sdílejících.
Bohužel, přišel také na to, že se nestačí držet jen na zádi, ale pravděpodobně také ještě alespoň na jednom dalším místě, takže se Helenka v komoře lehce stočila napříč a protože byla šířka komory o malinko menší, než délka lodi, překvapivě se tam takzvaně šprajcla, ovšem až poté, co se po jednom z předchozích pohybů malinko opřela o hydraulicky zavíraná vrata a způsobila jejich nepatrné vyboulení směrem ven a s tím spojené pronikání několikasetlitrových, drobných pramínků vody do prostoru komory.
Neočekávaný pohyb lodi pan M. způsobil menší paniku kapitána většího výletního plavidla plného turistů, čekajícího v řadě za ním a při pokusu o úhybný manévr se v komoře vzpříčil také. Všechny tyto drobnosti způsobily podezřelé hemžení četné obsluhy zdymadla, která za zvuku kvílející sirény umístěné na více a více protékajících vratech, nekoordinovaně kmitala tam a zpět s panu M. dosud neznámým námořnickým gestem držení se oběma rukama za hlavu a následně máváním různými ostrými nástroji.
Pan M. neztratil hlavu a na netaktní poznámky pobíhajícícho personálu komory sebevědomě odpovídal, že to je prostě ta dnešní nezodpovědnost, protože když on ještě pilotoval trajekty, tak se ty komory dělaly mnohem větši a vrata mnohem odolnější.
Personál byl již zřejmě na podobné situace zvyklý, ale očividně ne příliš zkušený, protože použitými čtyřmetrovými bidly šťoucháním odblokoval nejen loď, ale dost i pana M., především v oblasti hlavy.
Nakonec ale všechno dobře dopadlo, takže už za slabou hodinu byl provoz zdymadla opět obnoven a pan M. pokračoval v jízdě, tentokrát s o dost lehčí lodí, protože polovina příbuzných odmítla dále pokračovat v plavbě a hned vedle komory vydrancovala stánek s lihovinami. Zbylí členové posádky pak již jen zarytě mlčeli a sem tam zvedli oči k nebi, což pan M. považoval za známku naprosté důvěry a rozhodl se udělat vše proto, aby na dnešní dobrodružství nikdy nezapomněli.
Další plavba již probíhala zcela klidně a dokonce i lidé na okolních březích, které Helenka míjela, radostně mávali, fotili a přátelským pozdravem si klepali na čelo.
Brzy se před lodí vynořil hlavní cíl cesty. Přístav, ve kterém se pan M. se zbylými členy rodiny hodlal občerstvit, načerpat síly a poté se vydat na zpáteční cestu, neboť čas osmihodinové výpůjční doby lodi se nezadržitelně krátil.
Pan M. znalecky vybral prázdné molo a hbitě popohnal Helenku za účelem zakotvení.
Pověst pana M. jej zřejmě dost rychle předešla, protože přístav byl na nohou. Davy na souši opět s upřímnou radostí tleskaly a chvílemi dokonce i blikaly modročervenými majáky.
Takovou slávu pan M. nečekal a rozhodl se, že předvede ukázkové přiražení ke břehu, aby přítomní měli ještě dlouho o čem vyprávět.
Přiblížení k molu proběhlo ukázkově a nebýt zbytečně blízko kotvících ostatních lodí, mohlo proběhnout i na milimetr přesně a bez škrábanců.
Zádrhel nastal při manévru, kdy se pan M. pokusil přirazit k molu, neboť podcenil pružnost nafukovacích bójí visících kolem boků Helenky a po několikátém pokusu, kdy ho tyto bóje pokaždé odpružily od mola, se místo přiblížení spíše neustále vzdaloval.
Záchrana přišla v podobě hozeného lana, za které se pan M. konečně i s lodí přitáhl ke břehu a kterým ho ochotný personál přístaviště poté začal lišácky ovíjet a kdyby pan M. nevěděl, že námořníci jsou veselé kopy a mají svérázné metody vítání, mohl by si chvílemi i myslet, že ho tím lanem škrtí.
Každopádně loď byla úspěšně zaparkována a hned poté, co pan M. zkušeným okem zkontroloval, jestli berou stravenky, mohlo se jít do přístavní restaurace na zasloužený oběd.
Slunce svítilo, strangulační rýha na krku už se začala pomalu hojit a pan M. si skoro i posteskl, že teď už ho čeká jen nudný zbytek odpoledne s jídlem a návratem.
Samozřejmě, jak už je skoro zvykem, nic nebylo dále od pravdy…
V minulém díle jste se zaujetím sledovali odvážný plán pana M. uskutečnit zážitkový výlet vlastnoručně řízenou lodí a všechny nástrahy, kterými musel projít, aby se konečně dostal na kýženou palubu. Také již jistě se zatajeným dechem čekáte, jak to dopadne.
A také dopadlo.
Před nastoupením do lodi se pan M. ještě zkoumavě rozhlédl po přístavu v očekávání širokého publika a především zástupců médií a byl poněkud zklamán, když jedinými diváky jeho nastávajícího triumfu nad strojem a rozbouřeným živlem byla zachovalá, pravděpodobně mladá paní, nebo stará slečna bez spodního prádla, která právě vylézala z kabiny kamionu na nedalekém parkovišti a zvracející štamgast přístavní hospody, který očividně čekal až otevřou. Otevřou a pustí ho konečně z hospody domů.
Všichni už byli naloděni a pan M. nastupoval jako poslední. Kapitán je prostě kapitán a má nějakou vážnost.
Byl trochu překvapen stabilitou lodi, která se při sebemenším kontaktu zhoupla a tak mu sebevědomý skok na palubu, který si již několik týdnů před tím trénoval doma před zrcadlem, malinko narušil jindy dokonalý balanc a jednu ze svých nohou elegantně zasunul do vody hned vedle mola.
Situaci samozřejmě mistrovsky zachránil svým legendárním ležérním výrazem, který i při kolonoskopii budí silný dojem, že to tak vlastně chtěl a pokus o nastoupení zopakoval.
Po drobném nácviku a silném zvlhčení i druhé nohy byl konečně na palubě, znalecky se usadil za kormidlo a pokusil se nastartovat motor. Bohužel, ani zběsilé mačkání startovacího knoflíku nepřineslo kýžený zvuk a pan M. lehce rozezlen, co mu to dali za krám, hlasitě situaci reklamoval u obsluhy přístavu. Muž v pruhovaném tričku ten den již podruhé surově použil okované pádlo a když panu M. konečně splaskly otoky na rukou, ukázal mu půlmetrový nápis TLAČÍTKO PRO ZASTAVENÍ MOTORU, který byl nalepen těsně nad knoflíkem, do kterého pan M. tak zuřivě bušil. Tlačítko pro start bylo hned vedle, takže pan M. s výrazem zkušeného mazáka sebevědomě již po čtvrt hodině nastartoval.
Teď už jen stačilo vycouvat od mola a koncert zručnosti a elegance pana M. mohl konečně začít.
Zkušeně dal plný plyn, aby okolí ukázal, že je to on, který má situaci a hlavně loď pevně v rukou a vyrazil. Bohužel ale dopředu. Loď se zapíchla do břehu a pomalu začala lézt na souš.
Námořnická obsluha na mole začala skákat dva metry do výšky a vydávat zbytečně hysterický řev. Bohužel, v rachotu motoru bylo však slyšet jen pouhé útržky, jako například …rva, ty …bile! Protože je ale pan M. nadprůměrně vnímavý a disponuje obří slovní zásobou, i z tohoto nepříliš rozsáhlého výkladu pochopil, že by bylo lepší dát tam pro začátek zpátečku.
I stalo se, loď poslechla jako hodinky a pan M. s přehledem vycouval doprostřed přístavní zátoky a to tak dokonale, že vzedmutá vlna způsobila částečné potopení mola a dvou kolem plujících lodí.
Pomocí zběsilého točení kormidlem na všechny strany a nárazů do okolo zaparkovaných plavidel, se panu M. mistrovsky podařilo stabilizovat loď tak, že předním koncem mířila ven z přístavu.
Vzteklý pikolík v námořnickém tričku na břehu stále pokračoval v nekoordinovaných výskocích a mávání končetinami a tak pan M. také na rozloučenou přátelsky zamával a s dobrým pocitem si to zamířil vpřed po proudu řeky.
Řeka byla rovná a téměř bez jakýchkoliv prvků, které by mohly panu M. zhatit pohodovou jízdu. Horší ale bylo řízení. Dokonalá svalová paměť a precizní umění řídit auto (ne, to co šlo po drobném ťukanci, který pan M. skoro nezavinil do šrotu, ale to, které se teprve před měsícem vrátilo s nově nalakovaným bokem, pravým samozřejmě, protože levý je škrábnutý jen málo) mu v tuto chvíli nebyly nic platné.
Pohyb kormidlem se od volantu dost lišil, protože loď měla překvapivě velkou setrvačnost a člověk musel manévr provádět s několikasekundovým předstihem, protože rány do kamenů, kterými byly obloženy břehy, byly opravdu dost hlučné a nedělaly úplně dobře lodnímu nátěru.
Asi po hodině plavby se pan M. s lodí opravdu sžil, takže do břehů už skoro nenarážel, ale dráha lodi nebyla stále úplně rovná. A protože pan M. také není žádný pubertální závodník a rád se kochá krajinou, přispůsobil tomu i rychlost a mírně přidal až poté, co mu bylo vyčteno, že loď předbíhají i kolem plovoucí chcíplé ryby.
Ve chvíli, kdy si pan M. pochválil romantiku jízdy a skutečnost, že je s podivem, že jsou na řece sami, bylo mu taktéž členy posádky naznačeno, že vzhledem k trajektorii od jednoho kraje řeky k druhému se za lodí pana M. jaksi vytvořila nepochopitelně dlouhá kolona dalších plavidel, které se jej po zoufalém pokusu jednoho odvážlivce, který šel ke dnu i s hausbótem, bály předjet a jejich posádky nervózně pokřikovaly dobrodružnými námořnickými výrazy, začínajícími převážně na P, které pan M. zdvořile opětoval, rozradostněn z toho, že jej i kovaní námořníci již vzali mezi sebe.
Už po čtyřech hodinách kličkování a uhýbání před různými předměty metanými posádkami lodí v závěsu, čekala pana M. další zkouška zručnosti. Zdymadlo, neboli plavební komora.
Bylo to fascinující dílo člověka, které způsobovalo to, že se loď přemístí mezi různými výškami hladin řeky, což pan M. považoval vnitřně za zbytečné a byl i trochu zklamán, protože nerozuměl tomu, proč je třeba použít tento “vodní výtah” namísto toho, aby loď plula normálně do kopce, jako se to možná učili ve fyzice.
Po vplutí do komory zjistil pan M. dost zásadní věc a to, že na zdech byly umístěny provazy, za které se bylo třeba držet, aby se při napouštění komory loď různě nepohybovala, případně nenarážela do lodí ostatních, prostor komory sdílejících.
Bohužel, přišel také na to, že se nestačí držet jen na zádi, ale pravděpodobně také ještě alespoň na jednom dalším místě, takže se Helenka v komoře lehce stočila napříč a protože byla šířka komory o malinko menší, než délka lodi, překvapivě se tam takzvaně šprajcla, ovšem až poté, co se po jednom z předchozích pohybů malinko opřela o hydraulicky zavíraná vrata a způsobila jejich nepatrné vyboulení směrem ven a s tím spojené pronikání několikasetlitrových, drobných pramínků vody do prostoru komory.
Neočekávaný pohyb lodi pan M. způsobil menší paniku kapitána většího výletního plavidla plného turistů, čekajícího v řadě za ním a při pokusu o úhybný manévr se v komoře vzpříčil také. Všechny tyto drobnosti způsobily podezřelé hemžení četné obsluhy zdymadla, která za zvuku kvílející sirény umístěné na více a více protékajících vratech, nekoordinovaně kmitala tam a zpět s panu M. dosud neznámým námořnickým gestem držení se oběma rukama za hlavu a následně máváním různými ostrými nástroji.
Pan M. neztratil hlavu a na netaktní poznámky pobíhajícícho personálu komory sebevědomě odpovídal, že to je prostě ta dnešní nezodpovědnost, protože když on ještě pilotoval trajekty, tak se ty komory dělaly mnohem větši a vrata mnohem odolnější.
Personál byl již zřejmě na podobné situace zvyklý, ale očividně ne příliš zkušený, protože použitými čtyřmetrovými bidly šťoucháním odblokoval nejen loď, ale dost i pana M., především v oblasti hlavy.
Nakonec ale všechno dobře dopadlo, takže už za slabou hodinu byl provoz zdymadla opět obnoven a pan M. pokračoval v jízdě, tentokrát s o dost lehčí lodí, protože polovina příbuzných odmítla dále pokračovat v plavbě a hned vedle komory vydrancovala stánek s lihovinami. Zbylí členové posádky pak již jen zarytě mlčeli a sem tam zvedli oči k nebi, což pan M. považoval za známku naprosté důvěry a rozhodl se udělat vše proto, aby na dnešní dobrodružství nikdy nezapomněli.
Další plavba již probíhala zcela klidně a dokonce i lidé na okolních březích, které Helenka míjela, radostně mávali, fotili a přátelským pozdravem si klepali na čelo.
Brzy se před lodí vynořil hlavní cíl cesty. Přístav, ve kterém se pan M. se zbylými členy rodiny hodlal občerstvit, načerpat síly a poté se vydat na zpáteční cestu, neboť čas osmihodinové výpůjční doby lodi se nezadržitelně krátil.
Pan M. znalecky vybral prázdné molo a hbitě popohnal Helenku za účelem zakotvení.
Pověst pana M. jej zřejmě dost rychle předešla, protože přístav byl na nohou. Davy na souši opět s upřímnou radostí tleskaly a chvílemi dokonce i blikaly modročervenými majáky.
Takovou slávu pan M. nečekal a rozhodl se, že předvede ukázkové přiražení ke břehu, aby přítomní měli ještě dlouho o čem vyprávět.
Přiblížení k molu proběhlo ukázkově a nebýt zbytečně blízko kotvících ostatních lodí, mohlo proběhnout i na milimetr přesně a bez škrábanců.
Zádrhel nastal při manévru, kdy se pan M. pokusil přirazit k molu, neboť podcenil pružnost nafukovacích bójí visících kolem boků Helenky a po několikátém pokusu, kdy ho tyto bóje pokaždé odpružily od mola, se místo přiblížení spíše neustále vzdaloval.
Záchrana přišla v podobě hozeného lana, za které se pan M. konečně i s lodí přitáhl ke břehu a kterým ho ochotný personál přístaviště poté začal lišácky ovíjet a kdyby pan M. nevěděl, že námořníci jsou veselé kopy a mají svérázné metody vítání, mohl by si chvílemi i myslet, že ho tím lanem škrtí.
Každopádně loď byla úspěšně zaparkována a hned poté, co pan M. zkušeným okem zkontroloval, jestli berou stravenky, mohlo se jít do přístavní restaurace na zasloužený oběd.
Slunce svítilo, strangulační rýha na krku už se začala pomalu hojit a pan M. si skoro i posteskl, že teď už ho čeká jen nudný zbytek odpoledne s jídlem a návratem.
Samozřejmě, jak už je skoro zvykem, nic nebylo dále od pravdy…
𝓒𝓱𝔂𝓽𝓻𝔂́ 𝓜𝓲𝓻𝓮𝓴 🧐@sousedovicMirek
PAN M. KAPITÁNEM - 1. část
Jednoho teplého večera se blížil se konec léta a také pan M. se zrovna blížil domů z návštěvy čtenářského kroužku U Pštrosa, a protože byl po několika litrech chmele v dobrém rozmaru, přemýšlel, zda by se nedalo ještě s posledním hezkým počasím zažít nějaké zajímavé dobrodružství v netradiční formě.
Tato myšlenka se doma ovšem nesetkala s očekávaným nadšením a bylo mu připomenuto, že s následky jím naposledy zorganizovaných nevšedních zážitků se rodina potýka dodnes.
Jistě. Vytoužené dvoudenní pasení ovcí na salaši u bratrů Slováků mohlo dopadnout lépe, ale nikdo nemohl tušit, že zlomyslné, zákeřné ovce, které vycítily příležitost, kdy byl s nimi ponechán pan M. o samotě, buď neuměly, nebo nechtěly umět česky a tak se stádo i přes obětavou snahu pana M. obíháním suplovat líného ovčáckého psa dalo na pochod a brzy zmizelo mezi kopci. Přidělený pes měl s domněle tupými zvířaty zřejmě jistou dohodu, takže při pokusu pana M. donutit ho dělat svoji práci, ho dvakrát kousnul do lýtka a vesele dezertoval za vlněnými kámoši.
Následná záchranná akce všech bačů z okolí a vrtulníku s termovizí, trvala až do pozdních nočních hodin a pan M. dodnes splácí dvě ovce, pole jetele a zánovního psa, ve kterém se probudilo volání divočiny a přidal se k místní vlčí smečce.
Ani zážitkový kurz vaření s věhlasnými mistry kuchyně, který si pan M. přál vloni pod stromeček nevzbudil takový ohlas, jaký byl asi zamýšlen. Tedy u pana M. ano. U kuchařů ne.
Odhlédneme - li od nepatrného plamínku, který vznikl chvilkovou nepozorností v pánvi s olejem, což pan M. odborně uhasil aplikací několika litrů vody dle instruktážních videí z rubriky Darwinovy ceny a pak nepříjemnosti s lehce opotřebeným, prý drahým hrncem, v němž se vzniklou připáleninu snažil pan M. nenápadně odrápat vidličkou, splnil kurz všechna očekávání. Na konci sice pan M. diplom a potřesení rukou nedostal, protože prý dle přítomných neumětelů, si spletl vaření s all you can eat, ale pan M. byl spokojen. A najezen.
Skoro vše tedy vždy dopadlo dobře, takže bylo dost překvapivé, že se přání pana M. opět zažít něco nového narazilo když ne na odmítnutí, tak přímo na odpor.
O to víc, když pan M. projevil chuť zažít dobrodružství při řízení nějakého netradičního vozidla.
Je zcela zřejmé, že při narození dostal pan M. do vínku obrovské množství neuvěřitelných schopností a talentů, na které okolní svět není a pravděpodobně ještě dlouho nebude připraven. Z dovedností, které na něm lidé jako vy obdivují nejvíce je obzvláště vyzdvihováno jeho precizní a dokonale intuitivní ovládání všemožných strojů a dopravních prostředků.
Na zemi, na vzduchu i na vodě není mnoho takových, které by se mohly před panem M. cítit v bezpečí. A protože aut už pan M. nejen karosářsky upravil v životě víc než dost a k letadlům má zákaz přiblížení, jediná možná volba byla osedlat si loď a ne jen tak ledajakou loď, ale loď motorovou a dokonce přímo panem M. řízenou.
A tak vznikl ten báječný nápad projet se lodí po nedaleké vodní cestě, která dostala z nějakého důvodu jméno po továrníku Baťovi. Zřejmě mezi sekáním legendárních cviček stíhal i kormidlovat.
Nyní již jistě také čekáte na další skrytý důkaz liščí chytrosti pana M.
Ano, v jeho geniálním plánu bylo mimo demonstrace práce zkušeného lodivoda i to, že několik členů rodiny mělo zrovna v té době v krátkých intervalech po sobě narozeniny, takže pan M. všechny sezval na báječnou projížďku u příležitosti jejich jubilea, která bude zároveň narozeninovým darem. Tím bude mít pan M. vyřešeny najednou dárky pro všechny a to pouze za jedinou investici do zapůjčení lodě. Vyhne se tak předloňské nepříjemnosti, kdy pozval všechny na narozeninové running sushi a když na místě zjistil, kolik to stojí na osobu, zakoupil u jezdících mističek pouze jedno místo pro sebe a příbuzným postávajícím před restaurací mezi svým nezřízeným hodováním průběžně nosil vzorky pochutin pod košilí, aby si své narozeniny také náležitě užili.
Své přání si pan M. nakonec úspěšně obhájil s tím, že řídit bude střízlivý, nebude nic komentovat, nikomu alespoň jednou v životě odporovat a nebude dělat prudké pohyby. Termín byl stanoven a i když se polovina příbuzných omluvila s tím, že nemají dostatečně vysokou životní pojistku, několik jich přece jen zbylo a nezapomenutelný zážitek mohl začít.
Prvně bylo ale třeba vybrat náležitý oděv. Jako řidič lodi musí mít člověk přece jen nějakou vážnost. Bohužel, pruhovaným tričkem pan M. nedisponoval a nejpodobnější kus, co vyhrabal, byl vršek od pyžama sice s pruhy, ale svislými, navíc za ta léta konzumace laskomin v posteli již i se skvrnami různých barev. Když pan M. sháněl čepici, která se bude alespoň trochu podobat čepici kapitánské, jediné co měl po ruce, byla tmavě modrá služební čepice Říšských drah po dědovi, která se při pokusu o nasazení na hlavu poctivě rozložila na několik kusů a molů.
Pan M. musel tedy vzít zavděk alespoň tmavě modrým tričkem a doufal, že jeho pověst mořského vlka tím výrazněji neutrpí. Nakonec byl ale v klidu, protože věděl, že jakýkoliv stejnokroj mu náramně sluší a vždy v něm vystupuje tak sugestivně, že často zmate i vyložené odborníky. Například při porodu syna, kterého se zúčastnil především ze zvídavosti, jestli všechny šokující informace obsažené v obrázkové příručce Otec u porodu jsou pravdivé, byl nucen se převléci do outfitu nerozeznatelného od ostatního nemocničního personálu a vystupoval v něm zřejmě dostatečně přesvědčivě na to, aby ho noví kolegové oslovovali “doktore” a donutili postupně asistovat u zavádění klystýru, dvou spontánních porodů úplně cizích žen a odhalili ho až ve chvíli, kdy se chystal provést císařský řez a příliš nahlas si stěžoval, že ty skalpely dnes dělají čím dál tupější, takže konsternovaná matka raději okamžitě porodila přirozenou cestou.
A pak nastal ten den! Pan M. nemohl dospat a tak do přístavu, odkud se mělo vyjíždět, hnal všechny již za časného kuropění s tím, že praví lodníci nikdy nespí a jistě již budou hrdě na stráži a vítat novou krev.
Po pouhých dvou hodinách čekání připajdal ospalý člověk v námořnickém tričku, odemknul kancelář a všichni přítomní se vydali na molo, kde se mohlo vesele přistoupit k předání lodi.
Již na první pohled nechoval předávající námořník k panu M. přílišné sympatie, možná proto, že se mu při poučení a vysvětlování principu jízdy lodí snažil pan M. několikrát naznačit, že učí starého orla létat a že chytrý člověk prostě koukne a vidí. Má to motor, má to volant a jede to. Žádná věda. Vrchol byl ovšem ve chvíli, kdy pan M. spatřil jméno lodi - Helenka.
Pan M. kdysi znal jednu Helenku a byl si jistý, že poté, co by se do lodi se svým jménem více než nacpala, zadkem by urazila kormidlo, prošlápla palubu a loď by šla okamžitě ke dnu. Při této představě propukl pan M. v tichý smích, který způsobil nebývalé rojení racků nad přístavem a vytí okolních psů.
Námořník si uchichtávání nejspíš všiml a zřejmě z nervozity mu uklouzlo okované pádlo panu M. švihem přes ruce. Poté ještě rozdal záchranné vesty všem, kromě pana M. s tím, že tuto velikost zrovna zapůjčili do ZOO za účelem výuky plavání hroších mláďat a bude se tedy muset v případě pádu do vody spolehnout na vlastní síly a tukové zásoby.
Pan M. to přešel s velkorysým úsměvem, protože ví, že plavcem je skvělým, možná jedním z nejlepších. Ve školním plavání dokázal vlastními posledními silami urazit skoro patnáct metrů, než ho v bazénu našli podle bublinek a vylovili ze dna.
Tak jako tak, byl již čas se nalodit a jet vstříc dalšímu dobrodružství.
V příštím díle se dozvíte:
- jak moc to bolí, když loď naráží do břehu
- jak na hodinu úspěšně ucpat plavební komoru
- na co jsou na lodi uvazovací lana
a mnoho dalších užitečných rad.
Jednoho teplého večera se blížil se konec léta a také pan M. se zrovna blížil domů z návštěvy čtenářského kroužku U Pštrosa, a protože byl po několika litrech chmele v dobrém rozmaru, přemýšlel, zda by se nedalo ještě s posledním hezkým počasím zažít nějaké zajímavé dobrodružství v netradiční formě.
Tato myšlenka se doma ovšem nesetkala s očekávaným nadšením a bylo mu připomenuto, že s následky jím naposledy zorganizovaných nevšedních zážitků se rodina potýka dodnes.
Jistě. Vytoužené dvoudenní pasení ovcí na salaši u bratrů Slováků mohlo dopadnout lépe, ale nikdo nemohl tušit, že zlomyslné, zákeřné ovce, které vycítily příležitost, kdy byl s nimi ponechán pan M. o samotě, buď neuměly, nebo nechtěly umět česky a tak se stádo i přes obětavou snahu pana M. obíháním suplovat líného ovčáckého psa dalo na pochod a brzy zmizelo mezi kopci. Přidělený pes měl s domněle tupými zvířaty zřejmě jistou dohodu, takže při pokusu pana M. donutit ho dělat svoji práci, ho dvakrát kousnul do lýtka a vesele dezertoval za vlněnými kámoši.
Následná záchranná akce všech bačů z okolí a vrtulníku s termovizí, trvala až do pozdních nočních hodin a pan M. dodnes splácí dvě ovce, pole jetele a zánovního psa, ve kterém se probudilo volání divočiny a přidal se k místní vlčí smečce.
Ani zážitkový kurz vaření s věhlasnými mistry kuchyně, který si pan M. přál vloni pod stromeček nevzbudil takový ohlas, jaký byl asi zamýšlen. Tedy u pana M. ano. U kuchařů ne.
Odhlédneme - li od nepatrného plamínku, který vznikl chvilkovou nepozorností v pánvi s olejem, což pan M. odborně uhasil aplikací několika litrů vody dle instruktážních videí z rubriky Darwinovy ceny a pak nepříjemnosti s lehce opotřebeným, prý drahým hrncem, v němž se vzniklou připáleninu snažil pan M. nenápadně odrápat vidličkou, splnil kurz všechna očekávání. Na konci sice pan M. diplom a potřesení rukou nedostal, protože prý dle přítomných neumětelů, si spletl vaření s all you can eat, ale pan M. byl spokojen. A najezen.
Skoro vše tedy vždy dopadlo dobře, takže bylo dost překvapivé, že se přání pana M. opět zažít něco nového narazilo když ne na odmítnutí, tak přímo na odpor.
O to víc, když pan M. projevil chuť zažít dobrodružství při řízení nějakého netradičního vozidla.
Je zcela zřejmé, že při narození dostal pan M. do vínku obrovské množství neuvěřitelných schopností a talentů, na které okolní svět není a pravděpodobně ještě dlouho nebude připraven. Z dovedností, které na něm lidé jako vy obdivují nejvíce je obzvláště vyzdvihováno jeho precizní a dokonale intuitivní ovládání všemožných strojů a dopravních prostředků.
Na zemi, na vzduchu i na vodě není mnoho takových, které by se mohly před panem M. cítit v bezpečí. A protože aut už pan M. nejen karosářsky upravil v životě víc než dost a k letadlům má zákaz přiblížení, jediná možná volba byla osedlat si loď a ne jen tak ledajakou loď, ale loď motorovou a dokonce přímo panem M. řízenou.
A tak vznikl ten báječný nápad projet se lodí po nedaleké vodní cestě, která dostala z nějakého důvodu jméno po továrníku Baťovi. Zřejmě mezi sekáním legendárních cviček stíhal i kormidlovat.
Nyní již jistě také čekáte na další skrytý důkaz liščí chytrosti pana M.
Ano, v jeho geniálním plánu bylo mimo demonstrace práce zkušeného lodivoda i to, že několik členů rodiny mělo zrovna v té době v krátkých intervalech po sobě narozeniny, takže pan M. všechny sezval na báječnou projížďku u příležitosti jejich jubilea, která bude zároveň narozeninovým darem. Tím bude mít pan M. vyřešeny najednou dárky pro všechny a to pouze za jedinou investici do zapůjčení lodě. Vyhne se tak předloňské nepříjemnosti, kdy pozval všechny na narozeninové running sushi a když na místě zjistil, kolik to stojí na osobu, zakoupil u jezdících mističek pouze jedno místo pro sebe a příbuzným postávajícím před restaurací mezi svým nezřízeným hodováním průběžně nosil vzorky pochutin pod košilí, aby si své narozeniny také náležitě užili.
Své přání si pan M. nakonec úspěšně obhájil s tím, že řídit bude střízlivý, nebude nic komentovat, nikomu alespoň jednou v životě odporovat a nebude dělat prudké pohyby. Termín byl stanoven a i když se polovina příbuzných omluvila s tím, že nemají dostatečně vysokou životní pojistku, několik jich přece jen zbylo a nezapomenutelný zážitek mohl začít.
Prvně bylo ale třeba vybrat náležitý oděv. Jako řidič lodi musí mít člověk přece jen nějakou vážnost. Bohužel, pruhovaným tričkem pan M. nedisponoval a nejpodobnější kus, co vyhrabal, byl vršek od pyžama sice s pruhy, ale svislými, navíc za ta léta konzumace laskomin v posteli již i se skvrnami různých barev. Když pan M. sháněl čepici, která se bude alespoň trochu podobat čepici kapitánské, jediné co měl po ruce, byla tmavě modrá služební čepice Říšských drah po dědovi, která se při pokusu o nasazení na hlavu poctivě rozložila na několik kusů a molů.
Pan M. musel tedy vzít zavděk alespoň tmavě modrým tričkem a doufal, že jeho pověst mořského vlka tím výrazněji neutrpí. Nakonec byl ale v klidu, protože věděl, že jakýkoliv stejnokroj mu náramně sluší a vždy v něm vystupuje tak sugestivně, že často zmate i vyložené odborníky. Například při porodu syna, kterého se zúčastnil především ze zvídavosti, jestli všechny šokující informace obsažené v obrázkové příručce Otec u porodu jsou pravdivé, byl nucen se převléci do outfitu nerozeznatelného od ostatního nemocničního personálu a vystupoval v něm zřejmě dostatečně přesvědčivě na to, aby ho noví kolegové oslovovali “doktore” a donutili postupně asistovat u zavádění klystýru, dvou spontánních porodů úplně cizích žen a odhalili ho až ve chvíli, kdy se chystal provést císařský řez a příliš nahlas si stěžoval, že ty skalpely dnes dělají čím dál tupější, takže konsternovaná matka raději okamžitě porodila přirozenou cestou.
A pak nastal ten den! Pan M. nemohl dospat a tak do přístavu, odkud se mělo vyjíždět, hnal všechny již za časného kuropění s tím, že praví lodníci nikdy nespí a jistě již budou hrdě na stráži a vítat novou krev.
Po pouhých dvou hodinách čekání připajdal ospalý člověk v námořnickém tričku, odemknul kancelář a všichni přítomní se vydali na molo, kde se mohlo vesele přistoupit k předání lodi.
Již na první pohled nechoval předávající námořník k panu M. přílišné sympatie, možná proto, že se mu při poučení a vysvětlování principu jízdy lodí snažil pan M. několikrát naznačit, že učí starého orla létat a že chytrý člověk prostě koukne a vidí. Má to motor, má to volant a jede to. Žádná věda. Vrchol byl ovšem ve chvíli, kdy pan M. spatřil jméno lodi - Helenka.
Pan M. kdysi znal jednu Helenku a byl si jistý, že poté, co by se do lodi se svým jménem více než nacpala, zadkem by urazila kormidlo, prošlápla palubu a loď by šla okamžitě ke dnu. Při této představě propukl pan M. v tichý smích, který způsobil nebývalé rojení racků nad přístavem a vytí okolních psů.
Námořník si uchichtávání nejspíš všiml a zřejmě z nervozity mu uklouzlo okované pádlo panu M. švihem přes ruce. Poté ještě rozdal záchranné vesty všem, kromě pana M. s tím, že tuto velikost zrovna zapůjčili do ZOO za účelem výuky plavání hroších mláďat a bude se tedy muset v případě pádu do vody spolehnout na vlastní síly a tukové zásoby.
Pan M. to přešel s velkorysým úsměvem, protože ví, že plavcem je skvělým, možná jedním z nejlepších. Ve školním plavání dokázal vlastními posledními silami urazit skoro patnáct metrů, než ho v bazénu našli podle bublinek a vylovili ze dna.
Tak jako tak, byl již čas se nalodit a jet vstříc dalšímu dobrodružství.
V příštím díle se dozvíte:
- jak moc to bolí, když loď naráží do břehu
- jak na hodinu úspěšně ucpat plavební komoru
- na co jsou na lodi uvazovací lana
a mnoho dalších užitečných rad.